V sobotu 18. 1. 2025 jsme brzy ráno vyrazili do Vrchlabí, kde naše dva dvojčlenné týmy soutěžili na tradiční juniorské soutěži KOULE PÁNA HOR. Hrálo se uvnitř bývalého divadelního klubu, kde má místní pétanque oddíl udělaná hřiště. Sešly se tam týmy z celé ČR, a bylo to celé velice dobře zorganizované. A byť byla venku zima a sníh, tak uvnitř bylo příjemně vytopeno. Zajištěné bylo i nepřetržité občerstvení. Šokujícím pro nás byla i cena dovezených obědů. Za pouhých 60,- Kč si mohli všichni přítomní vybrat ze dvou jídel, a to ovocné knedlíky nebo plněné knedlíky se zelím. Ale zpět k soutěži.
Nejprve bych rád popsal technické pojetí soutěže, které nás velmi zaujalo.            
               Nejprve se provedlo rozlosování. Tam pořadatel realizoval velmi zajímavý způsob rozlosování, který se mi i líbil. Vytvořil tři skupiny týmů. Jednu z místních, tedy Vrchlabských, druhou „z přespolních“, kteří už mají mnohé odehráno a jsou na tom v žebříčku velmi dobře a pak tu poslední s dvojicemi, které nemají tolik zkušeností a nejsou tak úspěšní podle svazového žebříčku a účastech na svazových soutěžích. Do té jsme patřili i naše dva týmy. Následně začalo vlastní losování, když se střídáním výběru ze skupin postavili všechny připravené tabulky. Tím bylo zajištěné to, že se nepotkali všichni místní v jedné tabulce. Stejně tak ti „přespolní úspěšní“ a ani ti méně zkušení. Prostě ty tabulky byly vyrovnaně nasazené, a to bylo fajn a s ohledem na vlastní soutěž fér.

               V sobotu 18. 1. 2025 jsme brzy ráno vyrazili do Vrchlabí, kde naše dva dvojčlenné týmy soutěžili na tradiční juniorské soutěži KOULE PÁNA HOR. Hrálo se uvnitř bývalého divadelního klubu, kde má místní pétanque oddíl udělaná hřiště. Sešly se tam týmy z celé ČR, a bylo to celé velice dobře zorganizované. A byť byla venku zima a sníh, tak uvnitř bylo příjemně vytopeno. Zajištěné bylo i nepřetržité občerstvení. Šokujícím pro nás byla i cena dovezených obědů. Za pouhých 60,- Kč si mohli všichni přítomní vybrat ze dvou jídel, a to ovocné knedlíky nebo plněné knedlíky se zelím. Ale zpět k soutěži.
Nejprve bych rád popsal technické pojetí soutěže, které nás velmi zaujalo.            
               Nejprve se provedlo rozlosování. Tam pořadatel realizoval velmi zajímavý způsob rozlosování, který se mi i líbil. Vytvořil tři skupiny týmů. Jednu z místních, tedy Vrchlabských, druhou „z přespolních“, kteří už mají mnohé odehráno a jsou na tom v žebříčku velmi dobře a pak tu poslední s dvojicemi, které nemají tolik zkušeností a nejsou tak úspěšní podle svazového žebříčku a účastech na svazových soutěžích. Do té jsme patřili i naše dva týmy. Následně začalo vlastní losování, když se střídáním výběru ze skupin postavili všechny připravené tabulky. Tím bylo zajištěné to, že se nepotkali všichni místní v jedné tabulce. Stejně tak ti „přespolní úspěšní“ a ani ti méně zkušení. Prostě ty tabulky byly vyrovnaně nasazené, a to bylo fajn a s ohledem na vlastní soutěž fér.
               Další zajímavostí z turnaje byl systém hry. Tedy řešení její délky. Nebylo použito běžných 13 bodů a ani časového limitu. Pořadatel měl připravené u hřišť speciální krabičky, kdy každá měla v děrovaných výřezech připravené košonky, které se po jednom postupně braly do hry a v druhé části krabičku do které se odehraný košonek ukládal. Na každé kolo byl tedy určení jeden košonek. Tak pořadatel stanovil, že v základní soutěži se hrál každý zápas na 8 kol a v „B“ turnaji pak 6 kol. I tohle bylo velice zajímavé řešení, které bavilo nejenom hráče. Ale i nás. Nikdo nemusel složitě sledovat čas. Prostě dokud byl nějaký košonek na desce, tak se hrálo. Pokud ne, byl konec.
Nyní k našim účastníkům.
               Pro soutěž jsme postavili 2 týmy ve složení Richard Duman s Dominikem Voltrem a Tomáš Kasman s Barborou Holanovou. V hlavní soutěži se nám příliš nevedlo. Byť jsme ve většině zápasech byli velmi vyrovnanými soupeři, tak se nám ta koncovka nedařila. Prostě vyhrát mohl jenom jeden. Ale upřímně, ti soupeři byli mnohdy lepší. Máme tedy o poznání větší motivaci přidat na své přípravě.
               Ze skupin jsme tedy nepostoupili. Z těchto důvodů jsme šli hrát turnaj, který by se mohl klidně nazvat „Turnajem útěchy“, kde se proti sobě postaví ti, co zkrátka v hlavní soutěži neuspěli.
               Takové turnaje se mnohdy pořádají i na mezinárodní úrovni. Je to proto, aby týmy dostaly další šanci na soutěžení a neodjížděly z turnaje po „pár“ zápasech.
               V B turnaji si naši opět parádně zahráli. Dokonce se potkali i ve společném zápase, který byl vítězným pro dvojici Voltr x Duman. Oba si také odnesli svoji symbolickou cenu vedlejšího turnaje.
                Když zhodnotíme naše působení, pak musím konstatovat, že můžeme být spokojený s tím, že jsme hry více otevírali. Že jsme, a to i když se nám to moc nedařilo, našli odvahu a stříleli v situacích, kdy byla střelba na místě. Kdy jsme se při hrách učili myslet strategicky. Prostě jsme dali přednost odvážnějšímu stylu hry, a to bylo fajn. Tahle cesta sice bude delší. Bude možná i někdy „bolet“, ale výsledek, pokud v tom setrváme, může být excelentní. Vždyť je kolem nás dost vzorů, které jsme i na této soutěži viděli v akci. Radost nám udělal i Michael Brandes z PC Damníkov, který za náš spolkový tým (samozřejmě s dospělou sestavou) hraje 1. ligu. Jeho hra je skvělá. To předvedl i v sobotu. Bylo radost se na jeho výkony dívat. A pokud máme mít nějaké vzor, pak on je z mládeže tím pravím.
               Naše děti jsou při hře pracovitý. Hrají, jak nejlépe umějí. Jsou pravidelnými účastníky tréninků. Prostě mají našlápnuto k cestě za dokonalostí. A my s Luckou Holanovou pro to děláme vše, co jen v současné době jde.
               Závěrem bych rád poděkoval pořadatelům z Vrchlabí za skvěle připravenou a zorganizovanou soutěž. Bylo tam vidět, jak pracuje skvěle sehraný organizační tým. Že mají nápaditost a odvahu v organizování soutěží. A hlavně, že jim jde o všechny děti. Nejenom o ty z Vrchlabí. Děkuji.
               Z našich bych rád poděkoval Lucii Holanové, která je mým, dnes rovnocennou kolegyní v přípravě dětí. Tedy i za její včerejší aktivitu a organizaci. Také panu Lukášovi Kasmanovi za dovezení na soutěž a mnohdy i oporu dětí. Chtěl bych poděkovat i Kristýně Kasmanové, která si bohužel nezahrála, ale i tak při nás byla. A za to ji slibuji, že ji brzy zařadíme do soutěžních aktivit. Ona si to rozhodně zaslouží.
Josef Musil